Predator Challenge 2016: Jaký byl český ninja faktor?

Poté, co se v České republice rychlostí blesku rozšířily delší, někdy i mnohakilometrové, překážkové závody jako je Spartan race, Predator race, Army run a další, se u nás celkem potichu objevil nový typ závodu, který jistě mnohým připomene netradiční podívanou v podobě japonského Ninja Faktoru (Sasuke). Na konci června 2016 jsme proto vyrazili tento závod vyzkoušet.

Predator Challenge má za úkol z vás během několika minut dostat maximum. Závod je tedy krátký, ale překážky jsou extrémně náročné. Jak moc? Tento rok dohromady z 309 zúčastněných mužů dokončilo závod pouze 7 nejlepších (v časovém limitu 6 minut dokonce jenom 4 z nich). Z 28 žen potom přes všechny překážky prošla pouze jediná žena.

Náročná byla již samotná kvalifikace, která probíhala v sobotu 25.5. Z celkem 337 účastníků prošlo kvalifikací pouze 128 (do finále postoupilo 100 účastníků s nejlepšími časy). Kvalifikační závod tvořilo méně překážek než finálový, ale jeho poslední překážkou byly kruhy, na kterých vypadával jeden účastník za druhým. Mně se kvalifikací podařilo projít, takže jsem měl šanci vyzkoušet si i velké nedělní finále, které už však bylo nad moje síly.

Po ručkování na kruzích následovala překážka nazvaná Trny, na které se pohybovalo pomocí dvou kruhů (tentokrát nepřipevněných). Poté však ihned následovala další fatální překážka – Žárovky – za kterou se nedostala více než polovina finalistů (včetně mě). Tato překážka vyžadovala obrovskou sílu úchopu, kterou plno z nás po překonání předchozích náročných zkoušek postrádalo.

Kruhy podruhé, ihned následují Trny

Mé vteřiny před koncem…

Po žárovkách následovala jedna z parkourových překážek – vysoká stěna s otvory na zachycení. Po překonání předchozích náročných překážek však finalisté s touto bariérou na cestě k cíli neměli sebemenší problém, a tak všichni, kdo se tak daleko dostali, pokračovali bez problémů dále.

Parkourová stěna

Další vyčerpávající překážkou byly Kolíky, které opět znamenaly konec pro několik finalistů. Nevyřadily však zdaleka tolik účastníků, jako překážka následující.

Kolíky

Předposlední překážkou byly proslulé Rybí schůdky. Těm, kteří se na ně dostali, již zpravidla nezbývala síla, aby tuto silově a zároveň koordinačně náročnou překážku překonali. Za rybí schůdky se tak dostali opravdu jen ti nejlepší a ti také – až na jednoho – zvládli i poslední překážku.

Rybí schůdky

Pokud jste někdy viděli Ninja Faktor, tak poslední překážku určitě dobře znáte – jmenuje se Megavlna (warped wall). Tato prohnutá čtyřmetrová stěna působila děsivě, ale elita, která se k ní dostala, s ní již neměla žádné větší problémy. Nejedná se však o nic snadného, což se ukázalo již v minulém roce, kdy předchozí překážky nebyly tak náročné a Megavlna vyřadila velkou část finalistů.

Celkově byl dle mého názoru závod velmi vydařený. Některé překážky byly možná až příliš náročné, ale rozhodně si myslím, že je to mnohem lepší, než kdyby byly příliš snadné. Takto si každý mohl sáhnout na své dno. Organizace závodu byla skvělá a na místě vše probíhalo hladce s mírným, ale přijatelným zpožděním.

Nedostatkem snad byla jen nejasná pravidla – před závodem nikde nebylo uvedeno, kolik účastníků postoupí do finále a jak vlastně vypadá kvalifikační závod. Seznam postupujících byl zveřejněn až v sobotu večer, a tak ti, kteří měli horší čas, dlouho nevěděli, jestli budou mít šanci vyzkoušet si finálový závod. To jsou však pouze drobné nedostatky a vzhledem k tomu, že se jednalo teprve o druhý ročník tohoto závodu, tak vše probíhalo skvěle.